Počátek jara 2021 - radost nám dělají zpívající ptáčci, navracející se veverky a barevné květy na zahradě a kdo zůstal z koček

 

Břečťan nás příjemně zarůstá:¨

Velký maminčin astronomický dalekohled jsem postavila za okno velkého ateliéru ve druhém poschodí, kde se tak zvenčí ve skle odráží jeho čočka, podobně jako se zaleskla v oku doktora Johna Watsona, když uviděl Franklanda u jeho dalekohledu, stále něco sledujícího a podávajícího soudní žaloby, takže v soudních procesech již prohrál jmění, které by mělo připadnout jeho dceři Lauře Lyonsové v Psu baskervillském A.C.Doyla. V asociaci na to jsem maminčin dalekohled právě tak umístila:

V domě je nyní už jen Kočulinka se svým synáčkem Lilínkem - zde dole na sochařském stojanu, na nižší příčce:

¨¨

Kočulinka se občas také jde proběhnout ven, ale co nejdřív se vrací a to i přes překážky venku hlídajícího Mourínka, před nímž kdyžtak vyšplhá na strom:

A zde onen Mourínek, nejspíš bratříček Františky, který u nás byl v r. 2018 venku na zahradě jako mladý kocourek, velmi radostný, jemný, optimistický. Pak přišel osudný den 8.8.2018, kdy jsem bohužel zase byla příliš vstřícná a chtěla jsem být slušná k postaršímu sousedovi v úctě k jeho kmetskému věku a když zavelel, tak jsem se sebrala a jela pro něj ještě před snídaní nejen mou, ale i zvířecí, aby mne pak velkou část dne vláčel po obchodech. Když jsem se vrátila, už jsem Mourínka nenašla. Patrně se nemohl dočkat jídla a šel ho hledat jinam a už se prostě nevrátil Až dva roky nato v létě 2020 se tu znovu objevil s velkou rolničkou na krku a překvapeně se na mne díval, že mne zase našel a druhý den už přišel bez rolnicky a od té doby tady bydlí. Je to však někdo zcela jiný, než ten mladičký optimistický jemný kocourek, je zformovaný vším zlým, co za ty dva roky prožil. Vrátil se jako mohutný kocour, který všude prosazuje svou a nenechá se odbýt. Snažila jsem se ho ubytovat v pokojíku na terasu, kde však zlínští zločinci rozbili dveře, takže jimi procházel, ať jsem je sebevíc zadělávala a ostatní se ho pak uvnitř domu báli. Takže nakonec musel zůstat venku a spát ve skleníku:

Před těmi lety jako mladičký se přátelil se sousedovic Chillínkem odnaproti - velmi hodným kocourkem, byli nerozlučná dvojka. Když se pak ztratil, Chillínek nad tím velmi truchlil. Nyní se Mourínek vrátil, ale jako někdo jiný a když zde na návštěvě nachytá Chillínka, tak ho vyhání, stejně jako každého jiného. Chillínek se přesto nechce nechat odbýt a stále sem léta chodí na návštěvu, i když musí být ostražitý - takto raději hlídkuje hned u plotu:

A trochu ptačího zpěvu:

Za Lionelkem, synem Kočulinky, kterého k nám přivedla jako ani ne měsíční koťátko před velkou bouřkou

 13.3.2021 po delší patrně infekční nemoci zemřel vyhublý Lionelek, narozený Kočulince 18.7.2019. Pracně ho k nám maminka Kočulinka přivedla o jednom srpnovém víkendu 2019, když se schylovalo k velké bouřce. Otevřela jsem dveře pokojíku na terasu a pod terasou za velkého nářku chodilo něco maličkého, bílou barvou svítícího do tmy. Honem jsem to sebrala a vzala do pokojíku, pak jsem poodešla a když jsem se vrátila, bylo tam i druhé koťatko - Lilínek, tmavší, takže jsem ho ve tmě neviděla.

V nemoci se od něj nehnula maminka Kočulinka, také bratříček Lilínek a velmi mu byl blízký ke všem vstřícný Eríšek. Zde ke konci života s Eríškem:

V úplně posledních dnech si Lionelek vyhlédl krabičku, která tu zůstala po nějakém porcelánu, poslaném mi mou dobrou známou paní Irenou Ackermann z Maibachu v Hesensku. Byla taková akorát velikosti, jak se tam už droboučký Lionelek vešel:

V této krabici takto ležící Lionelek zemřel a v ní jsem ho i pohřbila. Je to příznačné, protože paní Irena Ackermann byla už pokročilého věku (byla přesně o 6 dnů mladší než má maminka) a náhle nějak rychle sešla, stále si se mnou telefonovala a chtěla, abych přijela a bydlela u ní v domě, že se s nikým jiným necítí dobře. Právě přišel zákaz cest do Německa a čekala jsem, až se situace zlepší. Když pak už mi ji pečovatelka nedávala k telefonu a nejspíš nyní již také paní Irena Ackermann zemřela. Takže je tady u nás nyní pohřbena její krabice,  s její rukou nadepsanými adresami a v ní Lionelek.

Pak jsem se dala do hloubení hrobu pro Lionelka, za ním vzadu je malý hrobeček koťátka, vedle vlevo pak hrob Rudlíka Nerudy a ještě víc vlevo Filomenky Elišky. Začala jsem hloubit svým rýčem - několik rýčů a lopat jsem sem pořídila nových k četnému tatínkovu staršímu nářadí. Brzy jsem ale narazila na skálu a vzpomněla jsem si, že bratr vždy k hloubení hrobů pro kočky užíval krumpáč:

A kdepak je tento krumpáč dnes - kdesi u Kršků v Pátku u Podebrad - přesně v Pátku čp. 112, tam ho můžete navštívit a shledat vše, co tady rozkradl! Bratr by se divil, že tu krumpáč ani jiné nářadí už není, kdyby ještě žil. Avšak moc by se nedivil, protože v této osobě viděl obrovskou zrůdu již dlouho. Jen já jsem tak neuvěřitelně vstřícný člověk, že jsem mu stále dávala šanci. V mé literatuře již delší dobu zpracovávaná odpudivá postava Baltazara Sádlo, která našla spojence v neméně zároveň odpudivém, ale ve své primitivnosti i směšném, rovněž směšného vzhledu - Kašparu Škvarkovi.

Zde jej vidíte :

 Osoba s neuvěřitelně zrůdným olbřímým břichem, do nějž všude vše hází a schranovačně vozí k sobě domů. Nic se na lidech nemění, jsou stále stejné typy a tento žil již po věky v lidové slovesnosti, kde jej v 19. století v oblasti Německa našli bratři Grimmové a zpracovali v pohádce Červená Karkulka v postavě vlka. Romantičtí bratři Grimmové ještě nic neuhlazovali, neupravovali, tak sepsali v drastické podobě, jak slyšeli od lidí - prostě přišel myslivec a to zrůdně obrovské břicho rozřízl a vše odtud vyndal a vyskočili i živí lidé - jako konkrétně Karkulčina babička. Také máme takové osoby, které by z tohoto zrůdného břicha měly vyskočit.

Takže mi musel stačit jen můj rýč a mé zvířecí hroby nejsou zcela vůbec tak pečlivě hluboké jako byly bratrovy, jsou spíš povrchové, jak často je slyšet i o současných lidských hrobech v seriálu Sběratelé kostí či Bones - jak mne neustále udivuje, proč jsou upravovány originální názvy do českého překladu z jiných slov.

Zde hloubení hrobu za asistence Mourínka, který od srpna 2020 znovu obývá naši zahradu a spí ve skleníku, poté co se po dvou letech vrátil:

A zde již hotový Lionelkův hrob:

 

Za Eríškem - smutné jaro 2021 s kocourky - opět loučení se dvěma teprve jeden a půl ročními kocourky Lionelkem a Eríškem

 Pohřbili jsme delší dobu nemocného Lionelka, Kočulinčina synáčka, tam se to dalo čekat. Ale horší je to nečekané. Snášela bych to opravdu velmi špatně, nebýt tatínkových hlášek na něž si vždy vzpomenu. Tatínek byl člověk který mne měl na světě nejradši a zejména ke konci života měl oblíbenou hlášku, která je parafrází na známé: "Vidět Neapol a zemřít". Tatínek říkal: "Být u mne rok kocourem a zemřít." Takže když těmto se to splnilo, tak snad na základě tatínkovy hlášky si své dobré v životě užili. Doufám a věřím v to.

Poslední Františkánek - co zbyl z původních šesti členů rodiny jako jediný, velmi jemný již velký a mohutný černý kocourek Eríšek, jehož vysoký hlásek vystihoval jeho osobu, ale v těle velkého černého kocourka působil zvláštně, hledal útočiště u mne, když zůstal poslední, spal u mne v posteli, tak se i probudil v pondělí 22.3.2021 a už neměl stání, aby šel ven. Z toho jsem byla vždycky velmi nervózní, ale nedal si říct, prostě běžel ke dveřím a za nimi svým vysokým hláskem pískal, dokud jsem jej nepustila. Spěchal totiž vždy na záchod, stále nechtěl chodit na jejich záchůdky doma, ale chtěl ven. Ještě jsem mu honem dala k snídani jeho oblíbené Felix s želé a vypustila jsem jej a od té doby jsem ho už neviděla.

Eríšek se narodil 6.6.2019 Františce - v nešťastné rodině Františkánků, z níž tady tedy už nikdo není. Vyděšená Františka za silné bouřky porodila v bývalé bratrově ložnici mezi množstvím odložených věcí a až pozdě jsem tam našla první poroděné černé koťatko, už mrtvé. To dostalo jako první svůj hrobeček.

Ostatní čtyři Éčka s maminkou Františkou žila spokojeně do nájezdu zlínských zlodějů nemovitostí 4.5.2020, kteří nám úmyslně obrátili dům vzhůru nohama, když už se jim nepodařilo nás vystěhovat, jak původně měli v úmyslu. Prostory, kde dříve si spokojeně hrály, byly zaplněné hromadami hrabic až ke stropu, neprodyšně, neprostupovalo žádné denní světlo. Dále zlínští rozbili dveře ke kočičímu pokojíku, čímž násilně způsobili rychle splynutí Františkánků se třemi členy rodiny Kočulinky, což jsem chtěla dělat postupně, opatrně. Od té doby patrně již nepoznávaly svůj domov a začaly jej možná hledat jinde, což je stálo život. 

Jako první se holčička Filomenka Eliška v necelém roce stáří otrávila na sousední zahradě, poté tu najednou nebyl černý Eržínek, pak se po uzdravení nemocné nožičky nevrátil krásný Emánek Stříbrný, pak rychle sešla Františka a když byla na kost vyhublá, vyšla večer ven a už jsem ji nenašla. A nyní tedy tu náhle nečekaně není ani Eríšek, poslední Františkánek.

Z celé šestičlenné rodiny má hroby jen první černé koťatko a Filomenka Eliška. Ostatní - Eržínek, Emánek Stříbrný, Františka a Eríšek je nemají.

Co se týká pachatelků - zlínských zlodějů nemovitostí - pod názvem Pandora Kaše s.r.o., dle jejich hlavní osoby Pandory Kaše - se o nich dočtete v mé literatuře, v řadě povídek, jedna z nich byla letos odevzdána do soutěže o Cenu Havrana v AIEP (Zloději nové éry), což rok předtím byla má povídka otištěna ve výboru nejlepších povídek a dále v nakladatelství je studovaný rukopis ZLODĚJI DUŠÍ. 

Zde Eríšek s nemocným Lionelkem, ačkoliv nebyli bratříčci, měli se velmi rádi. Eríšek byl laskavý ke všem:

A zde na stojanu s bratříčkem Lionnelka Lilínkem, který tu dosud zůstal se svou maminkou-jako jediní:

Lionelek, synáček Kočulinky, je nemocný

Lionelek, který se společně s bratříčkem Lilínkem narodil 18.7.2019 Kočulince, je nemocný. Je velmi vyhublý a má poškozená játra a ledviny - patrně také jakási otrava. Ale už delší dobu k tomu spěl, také se u něj projevovala potřeba doplnění vápníku. Tak doufám, že to nebude zcela fatální a že se vyléčí. Užíváme dvakrát denně několik léků, což probíhá docela dramaticky, ale čím dál tím víc si Lionelek zvyká. Probíhá to u nás lépe, než je humorně takto popsané:

"Jak dát kočce tabletku...

- Vezměte kočku do levé ruky do polohy, jako byste drželi dítě. Umístěte pravý ukazováček a palec do skusu kočičí tlamky. Vezměte prášek a jak kočka otevře tlamku, vložte do ní prášek a nechte kočku, aby zavřela tlamku a polkla.

- Vytáhněte kočku zpoza pohovky a seberte prášek z podlahy.

- Pevně kočku chyťte. Její hlavu si položte na loket, jako když dáváte miminku pát z láhve. Potichu říkejte: "Hodná čičinka!" Strčte tabletku do kočičí tlamičky.

- Sundejte kočku z lustru a vyšťárejte tabletku zpod gauče. Opakujte proces.

- Přitáhněte kočku z ložnice a vlhký prášek zahoďte,

- Vemte si nový prášek z balení, pevně uchopte kočku za přední packy. Silou otevřete čelisti a vtlačte prášek do tlamky pravým ukazováčkem. Držte tlamku zavřenou, než napočítáte do deseti.

- Vytáhněte prášek z akvária a kočku ze skříně. Zavolejte si na pomoc manželku ze zahrady.

- Klekněte si na podlahu s kočkou zaklíněnou mezi koleny. Pevně uchopte přední a zadní packy kočky. Ignorujte její hluboké vrčení. Požádejte manželku, aby kočce jednou rukou podržela hlavu a druhou rukou kočce vsunula dřevěné pravítko do tlamky. Nechte prášek sklouznout po pravítku při rázném tření hrdla kočky.

- Vyjměte kočku ze zmuchlaných záclon. Vezměte nový prášek z balení. Poznamenejte si, že máte koupit nové pravítko a záclony. Opatrně zameťte rozbitý porcelán z krbu a uložte ho stranou pro pozdější slepení.

- Zabalte kočku do velkého ručníku a poproste manželku, aby kočku chytla tak, aby jí hlava koukala z podpaždí. Vložte práček na konec brčka. Tužkou otevřete kočce tlamku a foukněte do brčka.

- Ověřte si, zda-li prášek není člověku škodlivý. Vypijte sklenici vody, abyste zahnali pachuť z úst. Ošetřete obinadlem manželčino podpaždí a odstraňte krev z koberce mýdlem a vodou. 

- Přivlečte kočku ze sousedovic kůlny. Vezměte nový prášek. Položte kočku do skříně a zavřete dveře tak, aby jí koukala jen hlava. Lžící otevřete kočce tlamku. Pomocí gumičky vystřelte kočce do krku prášek.

- Z garáže si přineste šroubovák a přišroubujte dveře zpět k pantům skříně. Přiložte si na tvář studený obklad a zkontrolujte si, kdy jste byli naposledy očkování proti tetanu. Vyhoďte své tričko a přineste si z ložnice nové.

- Zavolejte hasiče, aby vám přinesli kočku ze stromu přes ulici. Omluvte se sousedovi, který naboural do plotu, když se vyhýbal kočce, a vezměte si poslední prášek z balení.

- Šňůrou na prádlo svažte kočce přední nohy se zadními a pořádně ji připevněte k noze jídelního stolu. V garáži si najděte odolné rukavice, otevřete kočce tlamku malým francouzským klíčem. Strčte prášek do tlamky spolu s velkým kusem masa. Podržte hlavu ve svislé poloze a spláchněte prášek půllitrem vody.

- Nechte se manželkou odvézt do nemocnice. Seďte potichu, než vám doktor zašije prsty, předloktí a vyndá zbytky prášku z pravého oka. Cestou domů se zastavte v obchode s nábytkem a objednejte si nový stůl.

- Počkejte, až spolek pro ochranu zvířat odveze kočku a zavolejte do místního Zverimexu, jestli nemají nějaké křečky..."

 

V současných mrazivých nocích jsem celá úzkostná z toho, kdo může být venku - aneb naše kočičí rodina

 Není divu, že mne v současných mrazivých nocích jímá úzkost. V tomto roce a zejména v poslední době jsme ztratili tolik členů naší kočičí rodiny - dokonce čtyři z pěti členů rodiny Františkánků, včetně maminky Františky a přitom jsem pohřbila pouze první z nich - jedinou dcerušku Filomenku Elišku, která se otrávila na vedlejší zahradě. Další tři jednou prostě odešli a už po nich nebylo ani stopy. Krátce po Filomenčině smrti to byl její bratříček Eržínek, který se snad vydal milovanou sestřičku hledat a zašel až příliš daleko a nenašel cestu zpátky. Pak náhle měl náš krásný stříbrný Emánek nemocnou pravou přední nožičku, takže nikam nechodil a stále hlídal naši zahradu a dvakrát jsme byli spolu u naší veterinářky, která mu píchla vždy nějaké injekce - ty první moc nezabraly, ale druhé ano a tak jsem jednoho čtvrtka zjistila, že již má nožičku v pořádku a na další injekci nemusíme a Emánek nejspíš v radosti z toho, že již je v pořádku se vydal také někam dál a je otázkou, zda ho nezajelo auto, která tu všude kolem jezdí jako blázni. Františka, která byla vždy velmi drobná, se po koťatech zpravila a celá zmohutněla a velmi jí to slušelo, pak v létě začala chodit ven a bohužel zase chodila na vedlejší zahradu. Všímala jsem si, že začala hubnout, ale připisovala jsem to tomu, že má víc pohybu na čerstvém vzduchu, až najednou rychle zhubla hodně a měla silný průjem, byla náhle kost a kůže, což bylo právě ve svátek 28.10.2020, tak jsem si říkala, že následující den půjdeme k naší veterinářce. Večer předtím však chtěla jít ven. Vzhledem k jejímu silnému průjmu jsem si to vkládala, že nejspíš chce jít na záchod venku, tak jsem ji pustila a za chvíli jsem šla pro ni, ale už jsem ji nikde nenašla. Tak nevím, zda tady mají kočky nějakou nemocnici, ozdravovnu, kam by se uchýlila, ale nejspíš někam zalezla v klidu zemřít, protože byla opravdu kost a kůže a už vůbec nechtěla jíst. Ještě i druhý den jsem chodila podél plotů a dívala se přes ploty k sousedům, ale nikde jsem ji nenašla. Nejspíš se postupně vedle také něčím trávila.

Přitom takhle krásně vypadala v létě:

Takhle čekala předtím své Františkánky:

A takto se jí Františkánci 6.6.2019 narodili:

Z dětí tedy první zemřela na vedlejší zahradě otrávená ani ne roční Filomenka Eliška, na opěradle lavice je s ní Emánek:

Pár dnů po její smrti se ztratil bratříček Eržínek:

     

Poté tedy se ztratil Emánek:

    

A pak 28.10.2020 večer naposledy odešla jejich maminka Františka. Teď v pondělí 23.11.2020 jsem měla v kalendáři napsané upozornění, že jsme měly s Františkou jít k veterinářce na injekci na oddálení říje.

Zůstal tedy jen jeden Františčin synáček Eríšek, který krásně prosperuje, už je z něj úplný Ladův Mikeš s velkou kocouří hlavou:

Když byl mladší, víc mu prosvítaly vrchními černými chlupy spodní bílé a těžko jsem rozeznávala Eríška a Eržínka. Byla jsem si jistá pouze, když byli vedle sebe, že Erží měl víc prosvětlený celý hrudník, kdežto Eríšek měl menší bílou skvrnu pouze pod bradou. Když se Erží ztratil, tak nastal problém, že jsem nevěděla, zda zůstal Erží nebo Erí, proto pro jistotu jsem na něj volalala: Erží-Erí a Eríšek se na mne díval s výrazem pochybností o mé zdravé mysli. Až když jsem si uvědomila, že to bude Eríšek a začala jsem ho oslovovat jeho správným jménem, tak začal znovu opravdu na své jméno slyšet a byl spokojený.

Ale nejsme s Eríškem sami, Kočulinčina rodina tzv. "Flekáčků" je tady s námi v pořádku stále - tedy co k nám své ani ne měsíční děti složitě přivedla Kočulinka v srpnu 2019. Kočulinka byla droboučká a velmi plachá, její dva chlapci - Lionelek a Lilínek ji brzy přerostli. Ale v současnosti vůči mne Kočulinka už v žádném případě není plachá, je velmi spokojená a spravila se a vypadá jako váleček.

Ti se tu drží pevně, i když Kočulinka přeci jen má nutání a chodí se podívat na svá místa, ale honem se zase vrací. Synáček Lilínek také rád chodí ven, ale myslím, že hlavně jen na naši zahradu. Oproti tomu jemný Lionelek si vždy jen vyběhne olíznout betonové schody, pročež jsem mu objednala vápník pro kočky, kterého má asi nedostatek a pak se zase hned vrací domů. Takže se stává, že přes den jsme tady v domě s Lionelkem jediní.

Ale máme tu dalšího obyvatele - v srpnu 2018 oplakávaného ztraceného Mourínka, dle podobnosti s Františkou a také podobného věku jako ona, nejspíš jejího bratříčka.

Zmiňovala jsem již, jak náhle jsem jej uviděla po dvou letech na naší zahradě s rolničkou na krku. Také na mne překvapeně koukal a pak se vrátil bez rolničky a už zůstal u nás.

Ovšem před dvěma roky to byl mladičký jemný kocourek, kdežto vrátil se jako světem protřelý velký statný kocour, kulhající jako starý pirát a ostatní kočky z něj evidentně měly respekt. V létě jedl s ostatními na terase. Pak chtěl do domu, tak jsem ho sem vzala, ale opravdu už to nebyl ten jemný Mourínek a všude se tak dral, až mi to také nebylo příjemné a necítila jsem se dobře. Tak zase byl venku a spal vesměs ve skleníku. Pak náhle jako by si přečetl na internetu předpověď počasí, že se začne ochlazovat, tak jednou navečer prostě vešel do domu a nechtěl už ven. Proto jsem mu rychle vyklidila pokojík na terasu, který zcela vrchovatě krabicemi s knihami a jinými věcmi zaneřádil počátkem května t.r. zloději nemovitostí, když si mysleli, že se jim podaří mne vystěhovat a nemovitost draze prodají a budou opět o mnoho milionů bohatší. Nešlo to samozřejmě vyklidit ho hned zcela, pouze jsem vše udělala tak, aby tam mohl být. Zloději rovněž rozbili skleněnou výplň ve dveřích, takže jsem místo skla přinesla shora karton, který jsem do otvoru uvázala provazy. Nakonec jsem to shledala možná lepším, než když bylo ve dveřích sklo, které bránilo průchodu tepla a tenkrát jsem se obávala, aby tam Kočulinka s koťaty měla dost tepla - neboť to je další důsledek všech pohrom, že už druhou zimu nejde topení a dole jim přihřívám takovým malým zařízením a teplo prostě stoupá nahoru. Tak tam nyní tedy spokojeně bydlí Mourínek. Pouze každý den občas nacházím jeho krvavé stopy, že ačkoliv neščetněkrát jsem vše vysávala, zametala a vytírala, stále patrně někde se objeví malé střípky od rozbitého skla.

Mocný Mourínek se však stále dobýval, takže postupně takto: